Krize, nezaměstnanost a jak dál

V krizových dobách, jako je ta, kterou právě prožíváme, roste prudce poptávka po lécích, které by od ní co nejrychleji ulevily. Je to velmi podobné, jako když selže zdraví také bychom měli rádi nějakou účinnou pilulku zaručující rychlý návrat do stavu pohody. Posledního půldruhého roku se mnoho ekonomů, žurnalistů i akademiků vynasnažilo vyjít takovéto poptávce vstříc a s nějakou radou přijít. Jejich rady však jen rezonovaly s poptávkou po nich, dočkaly se i praktické aplikace. Nabídka rad byla totiž ze stejného žejdlíku jako poptávka: nebyly založeny na poctivé a hluboké analýze skutečných příčin krize. Podobně jako některé léky nabízející rychlou úlevu od bolesti se zaměřovaly jen na léčení symptomů krize, její skutečné příčiny nechávaly nedotčené. Ať už kvůli neznalosti, nebo z nepoctivosti, nejčastěji z obou důvodů zároveň.

Příčiny krize

Co tedy vedlo ke krizi? Vídeňský kardinál Christoph Schönborn nedávno označil za jednu z příčin světové finanční krize nerespektování Desatera, bezuzdnou dychtivost po majetku a neodpovědnost. Finanční krize byla vskutku důsledkem porušování základních hodnot svobodné společnosti, kdy každý má nést odpovědnost za své činy a dodržovat pravidla správného chování, tj. svým jednáním nepoškozovat majetek, životy, zdraví a pověst bližních.

Tyto normy byly zejména ze strany amerických bank hrubě porušeny. Selhala stará ctnost spořivost a všestranná střídmost. Lidé, nejen v USA, si zvykli žít na dluh, nad své poměry. To samozřejmě nejde do nekonečna. Na splacení dluhů vždycky dojde, musí dojít a je dobře, že dojde. Věřitelé nemají, nemohou mít a není důvod, aby měli nekonečnou trpělivost. Navíc vlády začaly lidem svou politikou soustavně umožňovat, aby přehazovali důsledky svého neodpovědného chování ve všech sférách života na někoho jiného. Lidé se naučili spoléhat na to, že když dojde na placení, zaplatí to za ně stát z daní, které vybral od jejich bližních.

Morální hazard

Ekonomové to nazývají morální hazard. A ten když se rozšíří v celé společnosti jako norma, začne být zle. Finanční krize byla vskutku gigantickým morálním hazardem a musela vyústit v hospodářskou krizi a nezaměstnanost. Zejména americké banky se spoléhaly na to, že jsou too big to fall (příliš velké, aby padly), že je vláda nakonec vždycky bude muset pomocí různých záchranných balíčků podržet. A tak lehkomyslně poskytovaly hypotéky i lidem, o kterých jim muselo být jasné, že je nikdy nesplatí. Měly z toho krátkodobý zisk, šéfové si namazali kapsy. Když navíc Clintonova administrativa politicky i legislativně měla americké banky k tomu, aby byly sociální, tj. aby nehleděly tak přísně na to, zda chudí dlužníci své hypoteční úvěry na bydlení skutečně splatí, dílo zkázy bylo dokonáno. Nemoc amerických bank se pak jako infekce pomocí sekuritizace jejich bezcenných aktiv rozšířila do celého světa. Jistě, islandské a jiné evropské banky ty bezcenné cenné papíry nemusely kupovat. Mohly se pořádně podívat, čím jsou kryté. Musely by zjistit, že kryté nejsou, že nakoupily kouř. Ale nepodívaly se, slepě věřily velkým jménům jejich emitentů. Stejně slepě, jako mnozí v USA uvěřili Bernardu Madoffovi.

Dívat se na věci

z hlediska věčnosti

Kdekdo v Evropě, ale zejména v USA, podlehl keynesiánskému vábení, navrhoval zadlužit stát a ulevit tak dnešku na úkor budoucnosti. Lordu Keynesovi to už před dobrými sedmdesáti lety opakovaně namítal profesor von Hayek. Plošné zvyšování celkové poptávky pomocí výdajů státu není dlouhodobé, ale jen krátkodobé řešení. Je to sice pilulka proti bolesti, ale nemoc neléčí. Na­opak ohrožuje budoucnost, protože udržuje při životě výrobní struktury, které měly zaniknout a uvolnit místo novým. Krize, jakkoli je nevítaná, může totiž přinést i něco dobrého. Odhalí nemilosrdně ta nejslabší místa ekonomiky, která by už neměla přežívat. Keynes Hayekovi cynicky opáčil: Pane kolego, dlouhodobě přece budeme všichni mrtví.

Asi není věty, která by jasněji a s ještě drzejší přímočarostí a ještě méně bez obalu pokládala na stůl ústřední problém postmoderní doby. Absolutní rezignaci na starou a nenahraditelnou ctnost naší křesťanské civilizace, totiž zvažovat vždycky a za všech okolností i ty důsledky našeho počínání, které přesahují horizont našeho života, dokonce jenom ty, nebo alespoň hlavně ty. Také Masaryk nás učil dívat se na věci z hlediska věčnosti, jak bývalo v křesťanské Evropě dobrým zvykem, než přišli ke slovu socialisté. Mnozí křesťané dnes možná ani nejsou dost sebevědomí na to, aby všemožným vládním poradcům, finančním expertům a politikům ostře řekli, jak moc jsou se svými záchrannými plány a balíčky vedle.

Důvěra v budoucnost

Patří k základní znalostní výbavě ekonomů, že hospodářský růst, zaměstnanost a vůbec rozkvět lze stavět jen na investicích. Investice jsou výrazem důvěry v budoucnost. Bez fundamentální důvěry v budoucnost se žádná investice nedá dělat, postmoderní nevíra ve smysluplnost dlouhodobého uvažování zabíjí budoucnost dříve, než se vůbec mohla narodit. Důvěra v budoucnost se rodí z každodenně potvrzované zkušenosti, že se právo, pravidla správného chování, nakonec prosadí i přes odpor a pletichy osob z okraje společnosti a že všeobecná snaha o vládu zákona jasně převažuje. Nic nemůže ohrožovat důvěru v budoucnost a chuť investovat více, než zkušenost marnosti, zklamané touhy po spravedlnosti, když lidé vidí, jak na finančním trhu a jinde vítězí podvodníci a zloději s podporou vysokých funkcionářů státu, jak se vyplácí podvádět a uplácet. Budování společnosti s vládou zákona je jedinou cestou z krize a k práci, která bude prospěšná bližním. Nikdo samozřejmě nemůže v souhrnu vědět, která odvětví, které výrobky a které služby takovou práci zajistí. Přesto však vždycky někdo ví, kam by se mělo jeho konkrétní podnikání nasměrovat. Musí však mít fundamentální důvěru v budoucnost, že to má smysl a že ho smí porazit jen ten, kdo si povede lépe než on, ale v žádném případě ne ten, kdo krade a švindluje. Takoví podnikatelé pak dají práci ostatním, jsou to pramínky, z kterých jedině se seběhne veletok zaměstnanosti. Ekonomové a vůbec všichni ti, kdo by chtěli radit vládě jak potřít nezaměstnanost, musí jít k těmto pramenům.

Vadnost investičních pobídek

Pochvalu si zaslouží odhodlání vlády skončit s investičními pobídkami. Konečně. Už několik let moji studenti na Národohospodářské fakultě VŠE píší diplomové práce, které stále dokola dokládají jejich vadnost. Evropská komise dělá chybu, když nad nimi přivírá oči, jsou přece jasným vybočením z pravidel férové soutěže a připuštěním role, kterou by vlády nikdy neměly vůči trhu hrát. Investiční pobídky nejsou ničím jiným než státem provozovanou korupcí zahraničních investorů a rozpoutáváním mezinárodní soutěže v nacionalismu.

Tomáš Ježek

Vydáno: 09.03.2010 17:10, Zdroj:

[vytisknout] [přeposlat] [sdílet na Facebook]

  Další zprávy

Služba bratrského napomenutí. Malé kázání o kritice konstruktivní i té druhé... Na úvod mi dovolte dva ilustrativní příklady. Případ první: Nedávné volby postavily lidovou stranu mimo parlament. Někteří křesťané toho litují, jiní se naproti tomu radují. Jakési rozdělení mezi křesťany, kteří lidovcům přejí, a těmi, kteří jim nepřejí, samozřejmě existovalo už dlouho před volbami. I když mnoho křesťanů (a zvláště katolíků) chápalo volbu lidové strany téměř jako křesťanskou povinnost, existovalo hodně těch, kteří měli k této straně vážné výhrady a nakonec ve volbách volili jinak. Někdy jsme na adresu těchto lidí ze strany lidovců slýchali: Nejsme svatí, ale snažíme se o dobro. Chcete-li něco změnit k lepšímu, vstupte k nám a neomezujte se jen na všeobecné nadávání.»»»

Poznámka k týdnu - Slovenská církev jako zavírající filiálka? Zpravodaj plzeňské diecéze ve svém prázdninovém čísle uvedl velmi hezký pastorační článek o Církvi. Stojí v něm: Hrůzou pro každou firmu jsou zástupci, kteří pomlouvají vlastní produkci. Kdo chce koupit firmu Opel, ten sám musí jezdit v Opelu. Kdo působí dojmem, že Církev je vyběhlý model nebo filiálka, která brzy zavře, ten už vlastně ‚zavřel‘. Základem naší církevní existence je překvapení a radost vycházející z evangelia. Kdo žije evangeliem, ten se mu naučí rozumět. Naučí se ho mít rád.»»»

Nanebevzetí Panny Marie. Zamyšlení biskupa Mons. Jana Baxanta Odvolávat se při úvaze nad nanebevzetím Ježíšovy Matky na argumenty Písma svatého nám nevyjde. V Bibli totiž o poslední etapě pozemského života Panny Marie není ani jediná zmínka. I když bychom si o okamžiku Mariina skonu jistě rádi v Písmu přečetli cokoliv, podobně jako se v něm můžeme seznámit s dramaty jiných Božích mužů a žen. »»»

Helen Gurley-Brownová: Rozsévačka mravní zkázy Roku 1959 se provdala za filmového producenta Davida Browna. V této fázi jejího života by sotvakdo tvrdil, že je na cestě stát se jednou z nejvlivnějších žen v USA. Sedmatřicetiletá Brownová, očima kultury úspěchu, byla nikdo na cestě nikam; byla mouseburger slovo, které později sama vymyslela a jež zdomácnělo jako výraz pro nepříliš majetnou, nijak zvlášť vzdělanou, ustrašenou, frustrovanou, spíš podprůměrnou ženu. Kromě toho měla za sebou ne zrovna cudný intimní život. Její novomanžel, předtím již dvakrát ženatý, ji vyzval, aby napsala o své divoké sexuální minulosti knížku. Brownová»»»

Pro Církev celibát existuje odvždycky Nuže, často se dočítáme, a to i u vážených autorů, že povinnost opustit svou manželku se závazkem následující dokonalé zdrženlivosti prý byla rozhodnuta pouze kolem roku 300 po Kristu na koncilu, přesněji na synodě v Elvíře, ve Španělsku. Jiní, jako Romano, datují tento závazek až do roku 1139. V 33. kánonu akt synodu v Elvíře stojí: "Synodální Otcové jsou»»»

Poslední šance lidovců O pěti letech marných pokusů zachránit KDU-ČSL a co ještě lidovcům zbývá»»»

Ne sexu ve škole! (www.NeSexuVeSkole.cz) Zničit přirozený stud, což je jedním z cílů sexuální výchovy, znamená nevratnou destrukci zdravé osobnosti a ohrožení celé její další existence. To samozřejmě není bez vlivu celou společnost, její hodnoty, chování lidí. Pochopily to i mnohé školy, ale především to pochopily tisíce rodičů. Avšak pochopit nestačí - je třeba nemlčet. Ministerstvo školství podcenilo inteligenci odpovědných rodičů a pedagogickou kompetenci ředitelů škol a vyučujících, když »»»

Evropská unie na kulturní křižovatce Opozice proti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci křížů ve školách narůstá. Osservatore Romano z 22. července přinesl rozhovor s Gregorem Puppinckem, ředitelem Evropského centra pro právo a spravedlnost. Ten tvrdí, že opozice není motivována jen politicky a právně, ale také duchovně; snaha odstranit kříže ze škol je totiž projevem vůle sekularizovat Evropu. Puppinck říká, že »»»

Wilhelm Reich: otec sexuální revoluce Dodnes přetrvává obrovský vliv muže, který spojoval marxismus a psychoanalýzu se zenovým buddhismem a zemřel v psychiatrickém oddělení věznice. Sexuální revoluce je pojem, který bývá většinou vztahován k šedesátým létům. Není to však přesné. Samotný pojem byl používán jako mediální zkratka již v letech dvacátých v návaznosti na Freudovo osvobození libida. Tímto slovem bývá většinou označován řízený (tedy nikoli nahodilý) společensko-politický proces ústící ve změny sexuálního chování západní společnosti. Během něj došlo k posunu ve vnímání sexuality, popření tradičních norem a rozvinutí nového, relativizujícího étosu v oblasti sexuality. »»»

Jaké budeme mít důchody? Reformou penzijního systému ke znalostní ekonomice Penzijní reforma je v posledních letech mnohokrát skloňované téma jak ve sdělovacích prostředcích, tak v kampaních politických stran. Jak by ne, vždyť se jedná o obrovské peníze: každý zaměstnanec dnes přispívá důchodcům 28 % své mzdy.»»»