Kardinál Dominik Duka obdržel kardinálský prsten

Kardinál Dominik Duka převzal v sobotu 18. února ve Vatikánu odznaky své kardinálské hodnosti. Během veřejné konzistoře se také dozvěděl, jaká je jeho titulární bazilika. V Římě mu byl přidělen kostel sv. Marcelina a Petra v Lateránu.

Odznaky kardinálské hodnosti: purpurová solidea a birety, ale také kardinálské prsteny a dekrety, převzalo v bazilice svatého Petra 22 nových kardinálů.

Kardinála Duku do Říma doprovodila tisícovka poutníků z Čech a Moravy. Pro ně bude sloužit mši svatou dnes odpoledne od 15.00 hodin v chrámu sv. Řehoře VII. na Via del Cottolengo.

V podvečerních hodinách budou noví kardinálové v prostorách Apoštolského paláce přijímat gratulace svých přátel, spolupracovníků a dalších věřících, kteří je do Říma doprovázejí (tzv. „visite di cortesia“). Na sobotu večer je naplánována slavnostní recepce pořádaná ministrem zahraničních věcí ČR Karlem Schwarzenbergem, který se oficiálního jmenování rovněž účastní.

V neděli 19. února bude papež Benedikt XVI. spolu s novými kardinály od 9.30 hodin celebrovat mši svatou v bazilice sv. Petra. V pondělí 20. února se pražský arcibiskup Dominik Duka OP zúčastní od 11.00 hodin přijetí nových kardinálů a jejich doprovodů papežem Benediktem XVI. při veřejné audienci v aule Pavla VI.

V případě nositelů kardinálského purpuru v českých zemích v minulosti se z velké části jednalo o výrazné osobnosti, které neovlivňovaly jen dění u nás, ale minimálně i ve středoevropském rámci. Stačí zmínit jména Arnošt Vojtěch z Harrachu z pobělohorského období či z předminulého století Bedřicha Schwarzenberga (ten se stal kardinálem ještě před jmenováním pražským arcibiskupem ve 33 letech v roce 1842 jako arcibiskup v Salcburku), Bedřicha Fürstenberga, který se zasloužil o rozvoj cyrilometodějské úcty, nebo Františka Saleského Bauera.

První kardinálské jmenování pro Československo však přišlo až v roce 1935, kdy se jím stal pražský arcibiskup Karel Kašpar. Velké šance se tehdy přisuzovaly také olomouckému arcibiskupovi Leopoldu Prečanovi, protože se významně zasloužil o zdar celostátního katolického sjezdu v Praze v létě 1935, jehož průběh s uznáním později hodnotil i Vatikán. Kašpar byl však velice dobře zapsán v kuriálních kruzích již od dob svých římských studií, což byl důležitý odrazový můstek pro rozvoj jeho církevní kariéry. Slavnostní jmenování kardinálů proběhlo v Římě 16. prosince 1935 a během římského pobytu vyslovil Kašpar také přání, aby proběhlo svatořečení Anežky České. Karel Kašpar se poté triumfálně vrátil do Prahy a lze říci, že i toto jmenování přispělo k dalšímu vylepšení vztahů mezi republikou a katolickou církví, které se projevilo i významnou rolí, jakou sehrála katolická politika při prosazení volby Edvarda Beneše prezidentem.

Tři další jmenování se odehrála již v etapě komunistické vlády. První z nich se týkalo pražského arcibiskupa Josefa Berana, který byl od června 1949 internován na různých místech Čech a Moravy. Poté, co byl z internace v roce 1963 propuštěn, začala probíhat intenzivní jednání, jež měla řešit jeho další osud. Při jednání s vatikánskými představiteli se snažilo komunistické vedení prosadit co nejméně výhodné podmínky pro církev a dosadit na významné pozice v církevní struktuře (tedy na místo pražského arcibiskupa) režimu loajální kandidáty. Na podzim 1964 předsednictvo ÚV KSČ například navrhovalo, aby se arcibiskupství odsunulo na jiné místo v Praze a budova na Hradčanském náměstí tak získala jiné využití. Papež Pavel VI. ho jmenoval kardinálem v lednu 1965 a odlet na konzistoř a oficiální převzetí kardinálské hodnosti bylo cestou, jak otázku dalšího církevního vývoje u nás řešit. Beran se nerad podvolil tvrdému nátlaku ze strany komunistického státu a odletěl do Říma bez možnosti návratu. Beranova osobní oběť však přispěla k tomu, aby se správy pražského arcibiskupství ujal František Tomášek, který byl původně navrhován na post olomouckého biskupa (do Prahy byl proponován hodnostář, který by se choval k režimu vstřícněji). Tím pádem však většina diecézí v českých zemích zůstala do Pražského jara neobsazena. František Tomášek získal kardinálský purpur v květnu 1976 „in pectore“, tedy tajně (jeho jmenování bylo zveřejněno až v červnu 1977). S tím bylo spojeno definitivní sladění diecézních hranic se státními (30. 12. 1977) a jmenování Tomáška pražským arcibiskupem.

Tajně byl v konzistoři za kardinála vyhlášen v roce 1969 i litoměřický biskup Štěpán Trochta, jehož jméno vešlo ve známost až o čtyři roky později. To však již stoupal zájem komunistických úřadů o omezení jeho vlivu, a proto byl vystaven šikanám ze strany církevního tajemníka. Po jednom takovém vyčerpávajícím rozhovoru Trochta v dubnu 1974 zemřel.

Tomáškův nástupce Miloslav Vlk byl první, kdo získal v roce 1994 kardinálskou hodnost v polistopadovém období. Od devět let později jmenoval papež Jan Pavel II. kardinálem Tomáše Špidlíka, který byl zároveň prvním, kdo neměl biskupské svěcení. S letošním jmenováním arcibiskupa Duky je spojeno i jedno historické prvenství. Poprvé v historii má pražská arcidiecéze na několik měsíců dva kardinály s volitelským právem.

Vydáno: 18.02.2012 21:40, Zdroj: TS ČBK, Apha.cz

[vytisknout] [přeposlat] [sdílet na Facebook]

Související zprávy

  Další zprávy

Propotratová a prohomosexuální mládežnická lobby odešla z OSN s nepořízenou Přestože všeobecná sexuální výchova byla nakonec do dokumentu zařazena, země ji odmítly zmínit bez odkazu na „práva, povinnosti a odpovědnost rodičů“ poskytovat „odpovídající vedení a orientaci v sexuálních a reprodukčních záležitostech“. Obdobně odkazy na sexuální a reprodukční práva v dokumentu jsou zeměmi explicitně chápány tak, že potrat nepatří mezi metody plánování rodičovství. Ještě větším zklamáním pro skupiny radikálních aktivistů bylo vyloučení zmínek o sexuální orientaci a genderové identitě, které používá homosexuální lobby v OSN na podporu práv homosexuálů.»»»