![]() |
Zvlášť pozoruhodné je nakonec to, jak si vlastní nesvatost dokážu přetvořit ve svaté požadavky na druhé. Proč toho druhým tolik vyčítám? Co mě opravňuje k odsuzování jejich postojů? Jsou má silná slova na tu či onu konkrétní adresu potřebnou pomocí, nebo jedovatou střelou, na jejímž zacílení si dám opravdu dobře záležet? Zaslouží si vlažní a neslaní křesťané tak velkou urážku (podle Písma by měli být přece vyplivnuti a jsou k ničemu)? Nepřijímám i já bez dalších zdlouhavých otázek zákonitosti tohoto světa? (Okouzlující je např. přejmenování razantní sebeprezentace na mediální obratnost.)
Můj údiv vyvolává evangelista Lukáš. V jednom jeho vyprávění má marnotratný syn všeho dost a vrací se domů. Otec mu vychází vstříc a hned se o něj nádherně stará. Starší syn se rozzlobí. Straní se, nevraží. Otcova laskavost k tomu hříšníkovi je přece neospravedlnitelná a nepochopitelná! Ale dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev a zase žije, byl ztracen a je zase nalezen (Lk 15,31−32, evangelium soboty II. postního týdne). Nejsme to my, kdo vytváří to, co je dobré − to by byl čirý moralismus −, ale pravda, která nám vychází vstříc. On sám je Pravda, Pravda osobně. Čistota je dialogická událost. Začíná tak, že On nám vychází vstříc, On, který je Pravda a Láska, nás bere za ruku a proniká naše bytí (Benedikt XVI., 30. srpna 2009). Pane, kéž se tak děje. Potřebujeme tě.
Pavel Mareš
Vydáno: 13.03.2010 17:12, Zdroj:
Odhlásit či přihlásit se k odebírání zpráv je možné přímo na serveru http://claritatis.cz.